Dítě a kniha

21.11.2015 10:49

Důležitost předčítání

Výsledek obrázku pro čteme dětem

Autor: Zdeněk Matějček, zdroj: Rodiče a děti
Obecný nářek nad úpadkem čtenářství a nad převahou laciné televizní podívané znatelně převládá.

Dětských čtenářů je asi méně než v generaci jejich babiček a dědečků. Co tedy dělat, abychom se nestali národem povrchních konzumentů zábavy, bez knížek, bez čtení, bez vlastního myšlení a bez vlastní tvořivosti?

Víme, že doba předškolní je rozhodujícím vývojovým obdobím pro vytváření a rozvíjení mnohých veledůležitých návyků a životních postojů. Týká se to všeho toho, čemu říkáme kultura, společenské chování, zdravotní zásady, hygiena atd. V tomto věku také dítě nejvíce „otiskuje“ prostředí, ve kterém vyrůstá. Z toho pak dále plyne, že na životním prostředí dítěte, ať už je to rodina nebo mateřská škola či škola základní, spočívá odpovědnost, že mu poskytne dost příležitostí, aby mělo co dobrého „otiskovat“ a co dobrého si osvojovat.

  • Umět číst nestačí

Jedna věc je naučit dítě číst – druhá věc je vzbudit v něm o čtení zájem a udělat z něho čtenáře. Zdálo by se, že to jde ruku v ruce, ale není tomu tak docela. Jsou děti, které čtou bezvadně, ale platí o nich ještě na vysoké škole jeden starý epigram, který říká: „Já jsem přečet v životě už knih – dokonce i čtyři nepovinné.“

Umět číst je jen první předpoklad a předstupeň čtenářství. Co tedy můžeme pro naplnění tohoto předpokladu udělat ještě v mateřské škole? Není toho tak docela málo.

Pomůže nám definice dyslexie, čili specifické poruchy čtení. O té totiž můžeme uvažovat tehdy, jestliže se dítě nemůže naučit číst, ačkoli všechny obvyklé předpoklady jsou zachovány – je dost inteligentní, je zdravé, netrpí ani žádnými smyslovými nedostatky, ve svém prostředí není nijak zanedbáno, dostává se mu přiměřené výuky atd. To jsou tedy základy, na kterých můžeme stavět.

  • Cvičení řečových funkcí

Rozeznávání písmen souvisí se zrakovým vnímáním, hlasové vyjádření zrakových vjemů souvisí se sluchovým vnímáním a celou řadou tzv. řečových funkcí. Těmi nejdůležitějšími, jak se dnes ve výzkumech ukazuje, jsou tzv. fonemické uvědomění a tzv. sekvenční analýza.

Znamená to docela jednoduše, že dítě má dojít k poznání, že vyslovené slovo není jeden jednolitý celek, ale že se v něm dají rozlišit jednotlivé prvky, čili fonémy (což jsou v češtině naštěstí většinou jednotlivé hlásky), a že tyto prvky mají jakési pořadí. Jdou jeden za druhým – a když je správně seřadíme, můžeme to slovo napsat a přečíst.

Výzkumy dále říkají, že tyto funkce dozrávají u dětí kolem 6. roku (u některých dříve, u některých později) a že se dají cvičit. A jak cvičit? Učíme děti rozlišovat drobné detaily na různých grafických figurách připomínajících písmena a číslice. Učíme je poznávat, co je a co není zrcadlovým obrazem určité figury. Využijeme nejrůznějších příležitostí, jak dětem přiblížit sluchové rozkládání a skládání slov.

Hraje se tzv. slovní fotbal (poslední hláska nebo slabika jednoho slova představuje první hlásku nebo slabiku dalšího slova), děti napodobí dlouhé a krátké slabiky na bzučáku, sestavují řetězy dlouhých a krátkých slabik z dlouhých a krátkých tyčinek, učí se poznávat, jakou hláskou začínají určitá slova, hrají abecední pexesa – a najdeme dnes celou řadu takovýchto her převedených do počítačové formy. Bude to bavit i rodiče.

Doporučuji! A nezapomeňme, prosím, že vydatně pomáhají i děti, které už onu sluchovou analýzu a syntézu slov v hlásky zvládly. Těm ostatním jednak dosvědčují, že to jde – a jednak jim navíc mohou i předvést, jak na to jdou a jak to dělají. S tím dalším už si poradí škola – má na to svou metodiku.

  • Předčítání je nejlepší

Se zájmem o čtení je to trochu složitější. Ten se nedá nacvičit, naučit, natrénovat nějakou jednoduchou metodikou. A vnutit už vůbec ne. Ten se dá bohužel jen „podněcovat“. Jen pro zajímavost: Teprve, když děti čtou asi 60–70 slov za minutu, vnímají přímo obsah toho, co čtou, a nemusí už jednotlivá slova „luštit“. Této rychlosti dosahují u nás děti většinou ke konci druhého postupného ročníku nebo během třetího. To už je vyhráno. To už si mohou číst i pro zábavu, to už se mohou čtením i učit, to už si vybudovaly solidní základy a dál už se budou jen zdokonalovat a nic už neztratí.

A jak zájem podněcovat? Mají-li o knížky zájem maminky a tatínkové, babičky a dědečkové, jestliže knížky k životu potřebují, jestliže si jich váží a pěkně s nimi zacházejí, je pravděpodobné (i když ne jisté), že něco z toho předají i té nejmladší generaci. Pěkných, ba krásných dětských knížek je dnes výběr vskutku veliký.

A pak je tu předčítání – snad nejúčinnější podněcující prostředek. Víme, že určitý rituál přináší dětem v tomto věku pocit životní jistoty a bezpečí. Je tedy jen dobře, když je večer už klid a mír, děti jsou v postýlce a my jim čteme pohádku na dobrou noc. Řekněte, prosím, kdopak z nás, dospělých čtenářů, by si na tyto blahé chvíle nevzpomněl. A budiž řečeno, že věda zatím nic lepšího nevymyslela a patrně ani nevymyslí.

 

Zpět