Když dvouletí vzdorují

21.11.2015 07:13

Autor: PhDr. V. Zlámalová, zdroj:www.mamaaja.cz

Když dvouletí vzdorují...

"Vzdor je velmi potřebný cit, má význam při získávání autonomie, která se projevuje v chování sebedůvěrou, nezávislostí a sebepřijímáním."
(ERIKSON)

Nezávislost má význam pro schopnost ovládání prostředí – o to se pokouší již 18 ti měsíční dítě svým negativismem.
Rodiče většinou nesnášejí negativistické chování dítěte, a někteří ho proto potlačují. Co to znamená pro dítě? Nízkou sebedůvěru, větší závislost a málo samostatnosti. Nenaučí se prosazovat mezi vrstevníky. V útlém věku to není ještě potřeba, ale později ve škole to bude velmi potřebovat, pokud chce být rovnocenné s ostatními.

To, co nazývají mnozí autoři (Weiner, R. W. White) fyziologickým negativismem u batolete a pubescenta, bychom spíše označili jako psychologicky normální projev. Jeho absence v chování může naznačovat poruchu v sociálních vztazích a v adaptaci.

Vzdor dvouletého dítěte je normální. Intenzita vzdorování závisí na jeho temperamentu i intelektových schopnostech – jestliže v jeho temperamentu převládá rys „silná intenzita reakcí“, vzdorování bude intenzivnější a pro dospělého dost nepříjemné; a inteligentnější a tvořivější dítě bývá také vzdorovitější.

V situacích, kdy dítě vzdoruje, pomůže někdy odpoutání pozornosti, jindy klidný přístup anebo úplné ticho – nereagování, jindy zase nevšímavost a zaměření pozornosti na jiného člena rodiny (např. rozhovor s ním). Někdy nepomáhá vůbec nic...

Vzdorující dvouapůlroční děvčátko leželo v kuchyni na zemi. Jeho slova se ztrácela v síle pláče. Matka mu řekla: „Když mi povíš klidně, bez křiku a pláče, co chceš, dohodneme se.“ Dítě však na to nereagovalo a ve vzdorování pokračovalo. Matka si ho, a celkem správně, přestala všímat, zůstala tiše a dělala si nějakou práci v kuchyni (přitom sledovala, aby si dítě neublížilo). Po nějakém čase máminy nevšímavosti se dítě obrátilo k ní a řeklo: „Mami, já pláču a křičím, copak nevidíš?!“ Máma s ním začala klidně komunikovat a dítě se celkem uklidnilo.

Největší chybu děláme – a to většina z nás, že ztrácíme „nervy“ a trpělivost a reagujeme na dítě podrážděně – a tím ho vlastně provokujeme k silnějším vzdorovitým reakcím. Samozřejmě je to proto, že ne vždy jsme naladěni na takové „vystoupení“, i když dítěti rozumíme.

Ale horší než podrážděné reagování dospělého je agresivní přístup – silný křik, až tělesný trest. Zde se už nedá hovořit o tom, že dítěti rozumíme, ale jde spíše o dokazování vlastní nadvlády nad dítětem. Jenže u dvouletého dítka se to nepodaří a nakonec stejně musíme ustoupit, pokud mu nechceme ublížit. Nemusíme mu vyhovět v jeho požadavku, můžeme ho nechat plakat a křičet, ale neměli bychom se dát vyprovokovat.

Stále to vychází tak, že nejúčinnější je klidný přístup, i když zdánlivě nemá žádoucí efekt. Dítě si ho však zapamatuje – a to je důležité pro pozdější vzájemné vztahy. Po opakovaných „nepříjemných výstupech“ při našem klidném a až nevšímavém chování dítě pochopí, že takto nic nezíská, a postupně se vzdorování začne z jeho chování vytrácet. Situaci podpoříme, budeme-li si ho všímat víc tehdy, když je dobře naladěné. Zajímavě se jakoby klube z vajíčka individualita dítěte, vystrkuje růžky jeho vůle, kterou v sobě objevuje a zjišťuje, že s ní může manipulovat a ovlivňovat ji.

Vzdor bychom mohli pracovně nazvat i jakýmsi symptomem vývojové fáze. A i tady platí – nezaměřovat se příliš na symptom, ale na podporu osobnosti.

U psychicky zdravého dítěte převládá „normální“ chování nad vzdorovitým. Znamená to, že dokáže spolupracovat, přizpůsobit se v některých situacích, chvíli počkat, než vyhovíme jeho požadavku, dokáže se radovat ze svých činností a přijímat malé neúspěchy.

Jestliže začíná převládat vzdorovitost nad zdravým chováním, příčina může být různá. Dítě má „nevhodnou“ kombinaci temperamentových rysů, která ho predisponuje k převažující špatné náladě a v jistém období k dlouhotrvajícímu vzdorování. Dítě může být nemocné; může se nudit; může mít dlouhodobě neuspokojené psychické potřeby a být frustrované. Druhou stranou mince je osobnost rodiče. Agresívní, autoritativní anebo příliš nejistý a životem bloudící rodič jako zdroj nadměrného vzdorování dítěte.


Co potřebuje vzdorující dítě?

  • Pocit jistoty – jestliže rodič dítě odmítá, odhání ho od sebe, stupňuje tím jeho nejistotu a to vede k silnějšímu vzdorování – manipulovaním s dospělými si zabezpečuje jistotu.
  • Klidného, psychicky vyrovnaného rodiče.
  • Po odeznění afektu pozornost, podněty, pochvalu: „Teď se mi víc líbíš, než když jsi se vztekal.“
  • Situaci řešit ve spolupráci s dítětem, ne proti němu.
  • Rodiče, kteří konají z nadhledu, ne na úrovni dvouletých.

 
Nevadí, že nad dítětem nezvítězíme, vždyť tady není důležité dokazování naší nadřazenosti.

Důležité je to, že jsme mu opakovaně naznačili, že se nám nelíbí jeho chování, ale zároveň mu dali pocítit, že ho stále máme rádi. Trpělivě, pomalu, i s prohrami vytyčujeme dítěti mantinely, odkud pokud může zajít.

Klidný přístup rodičů i při bouřlivém vzdorování znamená zvládnutí situace. Křik, bití, odmítání dítěte je projevem naší neschopnosti a slabosti, kterou dítě dokáže velmi dobře využít.

Zpět