O vnímání času u dětí

21.11.2015 07:19

Autor: Mgr. Jarmila Hýrošová, zdroj: www.mamaaja.cz

O vnímání času u dětí

  • Jak odpovědí dospělí, když se jich dítě zeptá, co je to „čas“?

Je to těžké, neboť dětem hodiny „tikají“ jinak. Jejich pojem o čase se teprve formuje. Fantazie, hry a sny ještě nejsou narušeny hranicemi, termíny či plánováním. To se změní až v dospělosti.

  • A co je to vlastně ten „čas“?

Filozof Augustinus odpověděl na tuto otázku následovně: „Dokud se mě nikdo neptal, věděl jsem, co je čas. Jakmile se mě na to zeptali, už to vysvětlit neumím.“

Než děti pochopí, jak dlouho trvají minuty, hodiny nebo dny, přejdou roky…
Pro děti je čas nekonečný. Užívají si ho tady a teď, nebojí se zítřka. Umějí se zabrat do hry, maximálně se soustředí při tom, když kladou jednu kostku stavebnice na druhou. Zároveň zapomínají na všechno, co se okolo nich děje, nebo na to, co původně bylo jejich cílem. Děti mají potřebu objevovat. Dokážou se určitému okamžiku úplně oddat. Na rozdíl od dospělých však ještě nemají přehled o minulých či budoucích časových úsecích. Podobně například neumějí odhadnout, jak dlouho trvá hodina nebo kdy bude zítra. Pro ně platí pouze tento okamžik.

  • Miminka pojem čas neznají

Miminka sice pociťují hlad a bolest, ale ještě nevědí, že tento stav také jednou skončí. Důvodem je, že neznají žádné „předtím“ a „potom“. Jen si postupně osvojují zkušenost, že se hlad a sytost střídají. Opakování je prvním časovým formátem, který miminka vnímají. Neboť věci, jež se stále vracejí, jim poskytují oporu. Kromě toho si podle odborníků zvnitřňují opakující se časové struktury.


Pokud se uspávání děje každý den stejně, mohou už tříleté děti popsat, co znamená časový údaj „večer“ = sníst večeři, vyčistit si zuby, přečíst si s mámou nebo tátou nějakou knížku a potom jít do postýlky. Důvodem, proč děti ještě nemohou mít vypěstovaný pocit času, je to, že 10měsíční miminko ani dvouleté dítě zatím neumějí počítat. Ani o čase nepřemýšlejí. Prožívají dny naplno a používají čas asi tak jako vzduch k dýchání.

Malé děti jsou tedy „bezhraničně“ šťastné. Vznášejí se časem a časový stres dospělých je pro ně neznámým jevem. Děti v tomto věku totiž pojem čas vůbec neznají. Schopnost rozlišovat minulost, současnost a budoucnost se rozvíjí až později. Nejmenší děti žijí tady a teď. Znají pouze současnost.
 

  • Čas na přímce?

Čas se posouvá po časové přímce, postupuje po linii. Běží přímou cestou jako běžec na závodní dráze. Často se čas zobrazuje také jako šíp. Na něm pak lze realizovat různá dělení, například zaznamenat sekundy, hodiny či roky. Takovéto dělení času, jeho měření, řízení, ale i snaha zmocnit se ho charakterizují moderního člověka, který chce pomocí hodin uchopit vše úplně přesně: „Kolikátá hodina právě odbila?“ Někteří vědci za tím vidí strach dnešního člověka, že by mu čas uběhl příliš rychle nebo že by ho nevyužil. Ještě horší je obchodnická perspektiva: „Kdo ztrácí čas, ztrácí svoje peníze, svůj majetek.“

  • Ale toto nemá s dětmi nic společného – nebo snad ano? 

Odpověď je skutečně ano. Neboť chápání času u dětí se popisuje a posuzuje z pohledu dospělých. Při mnohých výzkumech šlo často o jednu a tutéž otázku: Jak přesně dokážou děti odhadovat čas? Jak dlouho podle dětí trvá jedna minuta?


Byl to známý psycholog Jan Piaget, kdo celkem přesně popsal vnímání času u dětí: Děti mají v porovnání s dospělými nedostatečně vyvinuté chápání času. Přesněji řečeno – malé děti vůbec neznají ubíhání času na časové ose. A tak jsou děti do třetího roku života schopné vytvořit si pouze schémata pro běžné činnosti.

Ve věku od tří do sedmi let mají děti názorné představy o čase: Kdo je větší, musí být také starší.

„Rok je dlouhý sedm kilometrů,“ myslí si sedmileté děvče.


Ve školním věku se dítě naučí zacházet s čísly a rozvíjí se u něj dokonalejší představa o čase, která už se přibližuje představám dospělých: čas můžeme rozdělit na úseky, čas pracuje s intervaly, čas se dá počítat a měřit.

Na základě těchto výzkumů se od výchovy požaduje včleňovat děti do časového režimu dospělých: učit je přesnosti, odvyknout je vyjednávání, jít včas do postele a vstávat – to jsou potom příslušné požadavky.

  • Den se člení podle událostí


Zpočátku se tedy čas u dětí pojí s životními podmínkami. Den pro ně nemá 24 hodin, ale člení se na události jako snídaně, chození do školky, návštěva babičky nebo sáňkovačka. Čtyřletý chlapec, který toužebně čeká na své narozeniny, nechápe, že potrvá ještě tři dny, než je bude oslavovat. Pokud mu však máma vysvětlí, že se musí ještě třikrát vyspat, dokáže tuto dobu lépe odhadnout.

Tak, jak si člověk v dějinách uvědomoval den jen jako trvání od východu slunce po jeho západ, tak se děti orientují podle událostí, chtějí-li získat představu o čase. V rozvojových zemích to dělají dospělí dodnes. Tam časový úsek netrvá například 20 minut, ale tolik, než se uvaří kaše.

  • Pospěš si! Bez odezvy

Až když děti přijdou do školy, postupně se jim daří chápat čas nejen jako dobu vymezenou událostmi. Během několika let se totiž naučily něco velmi rozhodujícího: i když události nevidí nebo je samy neprožívají, přesto se dějí – paralelně k jejich vlastní aktivitě.

Mladším dětem toto poznání ještě chybí. Proto mnohá rodičovská vyzvání končí v prázdnu. Například když máma prosí tříletou dcerku, aby si pospíšila s oblékáním, nebo jinak zmeškají autobus do školky. Pro děvčátko autobus existuje až ve chvíli, kdy ho skutečně uvidí. Do té doby nemá žádnou představu o tom, že autobus je už na cestě a odpočítává si jednu zastávku za druhou, zatímco si ona obléká bundu a obouvá botičky. Aby dítě pochopilo, že se události mohou dít paralelně, potřebuje životní zkušenost. Až když ji mají, podaří se dětem vybudovat pocit času. Potom si pomocí svých pěti smyslů vytvoří jakési vnitřní hodiny. V přibližně šesti letech postupně porozumí, co se vyjadřuje pojmem pospíšit si. A až jako osmileté pochopí správně, co to znamená být přesný – i když se už dávno předtím naučily určovat hodiny. Teď už například vědí, že si ráno musí naplánovat dostatek času na snídani a čištění zubů, aby přišly včas do školy. A to je enormní výkon. Dítě tedy musí samo zhodnotit, kolik času potřebuje na své činnosti.

  • Den má 24 hodin

Na základní škole se potom děti učí, že se čas dá měřit. A také to, že den má 24 hodin – a to na každém místě světa. Včera a dnes se stávají dostupnějšími. Starší děti už chtějí vědět, jaké to bylo, když byly miminky. Velmi brzy se objeví zájem o věci v daleké budoucnosti a také o čas před vlastním narozením dítěte. Mnohé děti potom považují za vzrušující, když si mohou listovat v rodinném fotoalbu. Další možnost, jak synovi nebo dceři znázornit jeho či její život a rodinný příběh, je časový harmonogram na zdi. Na ni můžeme připevnit důležité události a přiložit fotky nebo vlastnoručně malované obrázky.

  • Zapomeňme na chvíli na čas

Dětské vnímání času se postupně přibližuje vnímání dospělého člověka. Děti staršího školního věku dokážou být přesné a pospíšit si. Vědí, že se musejí ještě jednou vyspat, když jim máma říká, že zítra přijde na návštěvu babička s dědečkem. I když je tento proces velmi pozitivní, jednu věc při tom dítě ztrácí: tou je schopnost plně se koncentrovat na nějaký okamžik. Namísto toho si rychle osvojujeme pocit, že jsme v časové tísni nebo že nám čas utíká.

Vědomí nedostatku času v naší společnosti stojí většinou v popředí. Proto je chování dětí, které na čas zapomínají, pro rodiče i určitou šancí. Když se dítě umí na nějakou věc nebo činnost soustředit, je to něco nádherného a určitě nejde o mrhání časem. Rodiče by se proto občas měli oddat této bezčasovosti a užívat si vzácné okamžiky se svými dětmi!

  • Jak na to?

Protože děti ještě neznají plánování času, nabízíme vám několik tipů, jak s nimi zvládnout všední den.

Kdo má děti, ví, že je může napomínat i prosit, aby věci dělaly rychle. Může jim vysvětlovat, proč si musí pospíšit, stále dokola, den co den. Stejně to není nic platné. Rodiče své děti přetěžují dokonce i tehdy, když od nich vyžadují „dospělácké“ zacházení s časem.

 Jak se lze vyhnout neustálým kolizím mezi prožíváním času u dětí a u dospělých:

  • Nezlobte se, když si vaše dítě nepospíší i přes veškeré napomínání. Nedělá to proto, aby vás „vytočilo“, ono jednoduše neumí jednat jinak. Zkuste si to ujasnit: pobízení k rychlosti a přesnosti se bude táhnout celým dětstvím. Namísto toho, abyste dítěti nařídili, že se má přichystat do školky za 15 minut, byste mu měli nabídnout pomoc nebo mu paralelně s ním oblečte bundu a čepici. Co děti mimořádně motivuje, je soutěžení. Vyzvěte tedy svého syna nebo dceru k malé soutěži. Kdo bude stát na chodbě oblečený jako první? Takovým soupeřením děti zjistí i to, co znamená rychle něco udělat.
  • Zabezpečte, aby dítě mohlo čas vnímat svými smysly. Můžete například natáhnout budík a říct dítěti, že si může hrát tak dlouho, dokud budík nezazvoní. Potom si musí jít do koupelny vyčistit zuby. Druhý příklad: Nemůže se už vaše dítě dočkat, až bude moci jet na víkend k babičce a dědovi? Nakreslete na papír na každý den jedno kolečko a vždy ráno po probuzení je dítě smí přeškrtnout.
  • Zaveďte rituály. Pokud se události opakují, dodává to dítěti jistotu. Když například ví, že si hned po obědě půjde udělat domácí úkoly, nebudete s ním muset dennodenně diskutovat o tom, kdy si je má udělat. Kromě toho zjistíte, že věci, které se dějí pravidelně, půjdou mnohem lépe od ruky – vám i vašemu dítěti. Všechno, co je nové, si vyžaduje více času.
  • Naplánujte si dostatek „tlumicích zón“, neboť s dětmi se mnohé věci stávají nepředvídatelnými: miminko má plnou plenku, dvouleté dítě vylije sklenici s mlékem… Pokud si však v denním plánu vymezíte krátké chvíle navíc, nedostanete se do časové tísně a i vám se podaří opustit ráno byt včas.
Zpět